Jak se má babička stala princeznou

Mé babičce bude brzy 87 let. Celý život dřela na poli, v lese, u zvířat. Díky ní jsme měli domácí vajíčka, kozí a kravské mléko, jahody a saláty, med. Viděla jsem, jak se z vajíčka vyklube kuřátko nebo kachňátko, zkusila jsem si podojit krávu anebo jsem se slastí vykusovala zbytky medu z vytáčených plástů.

Pokaždé, když jsem k babičce přijela na návštěvu, měla na tváři nějaké přírodní dary. Jahody, okurky, bylinky… Takto přírodně pečovala o svou pleť.

Práci u zvířat a na zahrádce měla ráda, ale zároveň toužila tančit a zpívat. A tak každý rok sbalila svůj kufr s červenými a růžovými oděvy a odjela do lázní. Jednou jsem jí v lázních navštívila a skoro jsem jí nepoznala! Seděla nastrojená v hudebním klubu a byla šťastná. Vypadala tam tak svobodnè a přirozeně.

Letos jí bude 87, mamka jí vzala k sobě na penzion, protože starat se sama o domek už nemůže, ale svou vášeň k hudbě a životu neztrácí. Právě naopak. Má nekonečně mnoho nápadů jak si života užívat.

Jednou za týden chodí na posezení s písničkou, kde ji harmonikář řekl, že zpívá jako profesionální zpěvačka. Od tohoto okamžiku babička věří, že život zpěvačky jí ještě nemine. Každý den trénuje. Celý penzión slyší, jak babi z plných plic pěje národní písně. Můj bratr bubeník jí ještě obdaroval bubnem, tak se ke zpěvu začala ještě rytmicky doprovázet.

Obdivuhodné, že ano? Její chuť do života by měla být na recept. :)

A tak když na focení s fotografkou a ambasadorkou českého skla Zlatuší Müller dostala růžové šaty dlouhé až na zem a o její tvář pečovala profesionální make-up Lucie, babička se cítila jako v ráji.

V reprezentativním sálu zámku Žďáru nad Sázavou, kde jsme fotili,  jsme měli malou pausu, při které babička odpočívala na sofa. Když vstoupila komentovaná skupinka návštěvníků zámku, fascinovaně hleděli na mou babičku a nepochybovali, že měli tu čest setkat se se zámeckou paní.

Když focení skončilo, babička pronesla: „Tak jsem se stala princeznou“. Odešla jako princezna, aniž by si vzpomněla na své berle, které zapomněla na zámku.

Už chápu, po kom jsme tak krásně praštěné: já, mamka i dcera Sofie a pevně věřím, že i v 87 budeme mít takovou chuť do života, jako babička Jožinka.

Co všechno po sobě v ženském rodu vlastně dědíme?

Nemyslím hmotné majetky, ale vlastnosti, tendence, krizová jednání.

Nepatříme k sobě v naší ženské linii náhodou. Máme se od sebe co učit. Můžeme se  ve vzájemném respektu posouvat k pochopení druhé ženy a tím i k poznání sebe.

•  → Mě má maminka naučila, že není cílem měnit druhé k obrazu svému. Naopak uměním je dotyčnou podpořit v jejích radostech.
• →  Má babička učí maminku radosti že života.
• →  Já jim ukazuji, že není nutné brát se tak vážně a že všechno jde, když člověk skutečně chce.
• →  Má dcera je nezkrotná lvice a nám všem ukazuje ať naše životy prožíváme na 100 % každým nádechem a každým výdechem. Babíčce i prababičce věnuje tolik pozornosti a lásky, kolik ani nedokážou přijmout. Je gejzírem emocí a tvořivosti života.
• →  A naše poupě, neteř Anna? Vede nás k tichosti, radosti, k odpočinku od nás samotných, protože do našeho rodu teď přišla ona. Tichá, klidná, laskavá.

Jsme tvůrkyně života

Není žena, která by nechtěla být šťastná, ale jsou vylekané ženy, které zatím nedokázaly vytvořit své štěstí. Všechno záleží jen na nás! Jsme tvůrkyně života. Každým okamžikem, každou myšlenkou, slovem, skutkem tvoříme náš život, milé ženy. A jaký bude, je v našich rukou. To je přeci úžasné.

Nejsme na nikom závislé, abychom mohly být šťastné. Když my ženy dokážeme být skutečně šťastné sami se sebou, nemusíme měnit okolí. Okolí se změní samo. Naše energie štěstí a lásky bude tak hutná, že prolomí všechny ledy a všude tam, kde projdeme, bude rozkvétat zahrada touhy. Teplá, tvořivá, konejšivá, mazlivá, laskavá, voňavá, léčivá…. Nelze slovy popsat, kolik podob má ženská láska.

Ženy jsou zázračné bytosti, které naplňují tento svět. V každé žije princezna, maminka, kráska, tvůrkyně, vše co si jen v naší fantazii dokážeme představit.

Jen je zapotřebí důvěry a lásky, aby se naše fantazie realizovaly. Tak jako tomu bylo např.při našem focení s umělkyní Zlatuší Müller, která má neuvěřitelný dar probouzet ve starších ženách jiskru životu. Navracet jim jejich úctu a radost z něj. Věřím, že její projekt „Matky a dcery“ vrátí mnoho lásky do ženských rodů a osudů.

Z fotografií, které v tento den vznikly, budeme vzpomínat na den, kdy jsme se cítily jako bohyně, princezny, ženy s velkým Ž. A věřím, že budeme inspirací i pro vaše rodinné fotografie a příběhy.

Přeji mnoho lásky a světla do ženských rodů.

Foto v článku by Zlatuše Müller a Robert Tichý.