Možná naše děti nepotřebují další školu. Možná potřebují prostor, aby neztratily samy sebe.

Moje děti letos poprvé nejdou do žádné školy. Po letech skončilo ranní vstávání podle rozvrhu, taxikaření, převážení, vyzvedávání, hlídání, jestli je všechno v pořádku, jestli je všechno hotové, jestli se všechno stihlo. A s tím najednou zmizel i jakýsi neviditelný řád, který po mnoho let určoval rytmus celé naší rodiny.

Je to zvláštní pocit. Jako by skončila jedna velká životní kapitola. A když se za ní dnes ohlížím, dochází mi jedna věc možná ještě silněji než dřív:

Naše děti se změnily. Svět se změnil. Ale způsob, jakým je vzděláváme, se změnil zoufale málo.

Nechci tvrdit, že škola je špatně. Sama vím, jak zásadní může být dobrý učitel. Ale čím déle jsem svoje děti provázela vzděláváním, tím víc jsem cítila, že systém, který měl děti připravovat na život, je někdy paradoxně vzdaluje právě tomu nejcennějšímu, s čím do života přicházejí.

Učíme děti hledat správnou odpověď. Ale jak často je učíme položit vlastní otázku?

Učíme je poslouchat, plnit, zvládat, reprodukovat, porovnávat se. Ale kolik prostoru jim dáváme k tomu, aby zjistily, co cítí? Co chtějí vytvořit? Co vidí jinak než ostatní? Co je jejich?

Rozvíjíme jejich logické a analytické schopnosti, ale mnohem méně prostoru necháváme intuici, tělu, imaginaci, emocím, tvořivosti a odvaze vydat se cestou, kterou ještě nikdo před nimi neprošlapal. Přitom právě tam se podle mě rodí osobnost. A právě tam může být ukryto něco nového, co dítě přináší na svět.

Sofie tohle cítila snad odjakživa. Měla obrovské štěstí, že ve školce a později na základní škole potkala dvě výjimečné učitelky Elišku a Dášu. Nechtěly z ní udělat někoho jiného. Dokázaly respektovat její osobnost, její kreativitu, její potřebu vymýšlet, tvořit, organizovat ostatní děti a přicházet s vlastními nápady. Daly jí něco nesmírně důležitého. Prostor. A Sofie ho okamžitě začala zaplňovat tvorbou.

Tanec jí byl odjakživa blízký, a tak začala vytvářet vlastní vystoupení. Už ve čtvrté třídě připravila se spolužačkami velkou taneční show na ABBU. A někdy kolem dvanácti let přišla s myšlenkou, že by chtěla mít vlastní školu.

Ve dvanácti si ovšem celkem realisticky spočítala, že školu ještě založit nemůže. Tak založila alespoň vlastní taneční tábor.

A dnes existuje Multi Art School.

Možná je právě její příběh důkazem toho, co se může stát, když dítěti dovolíme, aby jeho nápady nebyly jen „dětskými nápady“. Když je hned neopravujeme. Když mu nevysvětlujeme, proč něco nejde. Když jeho osobitost neobrousíme tak dokonale, až začne krásně zapadat.

Protože možná není úkolem vzdělávání naučit děti zapadnout. Možná je jeho úkolem pomoci jim objevit, proč jsou jiné. A právě to podle mě Sofie dnes ve své Multi Art School dělá. Je tam tanec. Jóga. Mindfulness. Herectví. Práce s tělem, emocemi, pohybem a vlastní kreativitou. Ale kdybych měla říct, co je na té škole nejdůležitější, nebyla by to ani jedna z těchto disciplín.

Je to bezpečný prostor.

Místo, kde nemusíte dokazovat, že něco umíte. Kde nejste méně hodnotní proto, že vám něco nejde. Kde se nemusíte neustále porovnávat. Kde můžete experimentovat, udělat chybu, být směšní, divní, hlasití, tiší, divocí, jemní. Kde můžete být chvíli jednoduše sami sebou. A právě tam podle mě začíná skutečné vzdělávání.

Sofie sama se nakonec nenechala úplně spoutat ani vzdělávacím systémem, ani systémem tanečním. Možná právě proto se z ní stala tanečnice, kterou je těžké někam zařadit.

Její pohyb nelze jednoduše pojmenovat jedním stylem. Je v něm něco jejího. Něco neuchopitelného. Jedna vynikající tanečnice a choreografka kdysi popsala, jak fascinující je Sofii při tanci sledovat právě kvůli její osobitosti a neuchopitelnosti.

A myslím, že přesně to dnes předává dál. Samozřejmě, že se v Multi Art School tančí. Samozřejmě, že vznikají skvělé choreografie a že se děti učí nové věci. Ale to nejcennější možná není žádná choreografie. Je to něco, co se nedá naučit podle osnov.

Odvaha být sám sebou.

Sofie má zvláštní schopnost vytvořit kolem sebe prostor, ve kterém si i ostatní dovolí trochu povolit hranice. Přestat se kontrolovat. Přestat řešit, jak vypadají. Jestli jsou dost dobří. Jestli to dělají správně. A začít tvořit. Možná se od ní člověk skutečně může tak trochu „nakazit“.

Její svobodou. Tvořivostí. Nespoutaností. Osobitostí. Odvahou hledat vlastní cestu.

A čím jsem starší, tím víc si myslím, že právě tohle je jeden z největších darů, které můžeme dítěti dát: Neříkat mu, kým má být. Ale vytvořit mu prostor, aby mohlo objevit, kým už je. A vlastně nejen dítěti.

Protože Multi Art School není jen škola pro děti. Je i pro nás dospělé. Pro ty z nás, kteří jsme se možná kdysi naučili až příliš dobře fungovat. Být rozumní. Plnit očekávání. Podávat výkon. Kontrolovat svoje tělo, emoce i to, jak působíme na ostatní. A někde cestou jsme možná zapomněli na tu část sebe, která si kdysi dovolovala tančit bez přemýšlení, tvořit bez hodnocení, být směšná, divoká, jemná, spontánní a vůbec neřešit, jestli je to správně.

Možná proto nepotřebujeme vzdělávání jen v dětství. Možná se celý život potřebujeme učit ještě něco mnohem těžšího: vracet se sami k sobě.

Pokud cítíte, že právě takový prostor hledáte pro svoje dítě nebo možná sami pro sebe, přijďte se podívat do Multi Art School. Ne proto, abyste se tam naučili být někým jiným. Ale možná proto, abyste si znovu dovolili být tím, kým už dávno jste.

Do Multi Art School tudy ❯❯