Dnešní den mě přivedl k zamyšlení se nad tím, že nic v našem světě forem, není trvalé, naopak vše se neustále proměňuje. Naše postoje, příležitosti, přátelství, vazby. Začneme-li na něčem ulpívat tak, že se to stane středobodem našeho života, dříve nebo později dostaneme od života upomínku. Pokud například je žena závislá na svém muži, nedokáže se bez něj radovat, rozhodovat, pouze odpočítává minuty, pro jeho návrat domů… Tak dříve nebo později, bude postavena do situace, kdy se bude muset naučit být šťastná pouze sama se sebou (bez závislosti na druhém člověku).

Jakoby nás něco upozorňovalo, abychom neztráceli ze zřetele původní zdroj – stvořitele. Konec konců na svět jsme sami přišli a sami z něj odejdeme a aby ty příchody a odchody byly přirozené, je dobré naučit se pobývat co nejvíce ve svém středu, se svou duší. To je také to, o co usiluji ve svých představeních, aby se divák – člověk setkal sám se sebou.

Přemýšleli jste někdy o rčeních ?

Co pro nás skutečně znamenají, když je vyslovujeme?

• „Vrána k vráně sedá.“
• „Jak zaseješ, tak sklidíš.“
• „Den se špatným začátkem, špatně skončí.“

Všimli jste si například, že ti lidé, kteří stále hovoří o nemocech, jsou více nemocní? Hovořím zde o zákonu přitažlivosti. To čemu věnujeme naši pozornost, to se nám také děje. Když budu pořád dokola opakovat: „Já jsem tak tlustá a čím jsem starší, tím je to horší,“ tak čím budu starší, hubenější opravdu nebudu….

Má dcera je důkazem, jak funguje zákon přitažlivosti. Své plány, sny , nápady okamžitě proměňuje ve skutečnost. Od mala snila, že bude mít taneční školu a už nyní, ve 21 letech má tým fantastických lidi, kteří učí děti tanci a herectví ve skupině (SKF Family.) Má naší důvěru a nepochybuje. Má sílu myšlenky. My sami si tvoříme náš svět. Tak s chutí do toho, půl je hotovo. A proč vlastně půl? S chutí do toho a vše je hotovo! :)

Prospěšní můžeme být v každém věku

Anastasia je název představení, které jsem vytvořila ve spolupráci se spoustou krásných a tvořivých lidí. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že můj divadelní kostým budou vyšívat babičky z domovů důchodců. Anastasia je příběh ženy, která žije v souznění s přírodou a navrací se k moudrostem našich předků. Kdy spolu rodiny žily v sounáležitosti, starší učili životu malé a dospívající a celá rodina si vážila jejich stáří, moudrosti, vědoma si toho, kým byli po celý svůj život a jak důležití jsou svým klidem a zkušenostmi pro všechny.

Maruška Stará, která se věnuje oděvní tvorbě, v návaznosti na lidovou tvořivost spolupracuje právě s babičkami z domovů důchodců a společně pro mě tvořily kostým. Každá vyšitá květina či lístek na mých šatech byla vyšita s láskou a radostí babiček, že jejich umění a život má stále hluboký smysl. Když si oblékám svůj kostým, vnímám lásku do něj vloženou a těším se, že třeba jednou i já, až mně bude 90 let, budu moci být prospěšná pro druhé.

To jsou ty babičky. :)

Nenechme v sobě zhasnout žár tvoření

Jsou povolání, která mají jen omezenou životnost. Sportovci, tanečníci, modelky … Potkala jsem svého spolužáka z taneční konzervatoře, vynikajícího tanečníka, který během své kariéry ztvárnil nádherné role. Byl na jevišti obdivuhodný, v soukromí laskavý a dnes je mu 45 let a pracuje v obchodu s baletními potřebami. Nadšeně jsem ho pozdravila, začínali jsme spolu tančit, když nám bylo deset let, ale v jeho tváři byl smutek, prázdnota, možná trochu stud… Vyhnul se rozhovoru. A přitom tento umělec rozdal z jeviště tolik krásy, naděje a touhy. Ale zapomněl si z toho nechat trochu pro sebe. Kdo jiný se na jevišti dotýkal múzy, když než on.

Okamžiku,  jsi tak krásný, prodli jen, říká Goethův Faust. Jedině tak v nás  božská jiskra bude živoucí, nikdy nezhasínající a to v jakémkoliv tvoření, nejenom v umění. Nechme si tedy jednu jiskru radosti a touhy pro sebe, abychom vždy mohli zažehnout plamínek naděje v duši.