Podzimní čas, dušičky, vzpomínky na milované, kteří již přešli branou smrti, nám stále vhánějí slzy do očí. Proč? Protože toho druhého milujeme, jsme na něho zvyklí. Je v tom i kousek sobectví, že se člověk nechce rozloučit se svým milovaným blízkým.

„Smrt chápe jen absolutně milující bůh. My lidé jsme plní truchlení a nářku. Ale Ježíš má pro nás slova naděje: Jdu napřed, abych vám přichystal cestu, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to.“ Ukázka z představení Dar z nebes.

A z něj také snad nejdůležitější vzkaz pro ty, kterým drahá bytost přešla na druhý břeh.

„Vyřiďte všem pozůstalým, ať po nás nepláčou, působí nám to velké utrpení. Potřebujeme si zvykat na nový domov, ale váš pláč nás pořád vrací zpět. Posílejte modlitby a hezké vzpomínky, tak nám usnadníte cestu světla.“

Ve výjimečných případech se stane, že zemře jeden starý člověk, a ten druhý, který s ním žil padesát, šedesát let, opustí své tělo třeba druhý den. Ale myslím, že to už je také dohoda těchto dvou duší. Ne, že by si snad sáhl na život sám, ale že se ty duše takto vědomě domluví a společně projdou. A jsou to vzácné okamžiky, nicméně velmi výjimečné. Na svět přicházíme sami, nepřicházíme ve dvou, pokud tedy nejsme zrovna dvojčata.

A stejně, jako většinou na svět přicházíme sami, stejně tak sami zase odcházíme.

A touha pozůstalých, aby se jim jejich milovaný vrátil, je svým způsobem touha sobecká. Bolest je tak veliká, pocit náhlé samoty je tak bolestný. Oplakáváme i svou bolest, protože my v hloubce své duše víme, že si nikoho nemůžeme přivlastnit. Ať už je to partner, dítě, rodič – nikdo nám nepatří, všichni jsme děti boha. A každý musíme nést svůj osobní osud na svých vlastních bedrech.

Ve východním světě se seznamuje s naukou o převtělování ještě na zemi, zatímco lidé na západě tuto nauku tolik neznají a ve chvíli smrti blízkého člověka jsou zaskočeni paralyzováni, nepřipravení.

Z čeho pochází strach?

Z neznámého. Žijeme v 21.století a knihy mrtvých zná pár hledajících,namísto, aby patřily do základní výuky dětí. Máme dokonale vypracovanou nauku o příchodu na svět, ale citelně schází věda o smrti, Thanalogii.

Kolik z nás ví, co se děje s člověkem v okamžiku smrti?

Člověk zůstává dále „sám sebou“, neboť dále „JE“.  Je to podobné jako ve spánku. Zde také přecházíme z jednoho světa do druhého. Novorozený i zemřelý prožívá podobný stav bezvědomí. V okamžiku smrti se fyzická schránka stává nepotřebná a ego z ní vystoupí hlavou. S sebou vezme intelekt a astrální tělo. Při tomto opouštění těla se roztrhne „stříbrná nit“ spojující vyšší a nižší principy.

Tento proces je nezvratný.

V tuto chvíli má ego člověka hodiny a dny důležitý úkol. Zhodnotit bývalý život. Je-li rušen naříkajícími a plačícími příbuznými, může tím velmi ztratit. Naopak modlitbou a zbožným tichem mu můžeme být velmi prospěšní.

Tělo zemřelého ponechme ideálně tři a půl dne v klidu a tichu, kdy se zemřelému odehrává film jeho života od smrti po zrození a přepisují se tyto prožitky z těla éterického do astrálního.

Dále následuje očistec, ale není žádný pomstychtivý Bůh ani ďábel, jsou to naše vášně a důsledky našich činů a myšlenek, které musíme pochopit, pročistit, prožít, abychom si do příštího života nenesli stará utrpení. Tak se naučíme, že školu života nelze zanedbávat, nebo se jí vyhnout, aniž bychom nesli nepříjemné důsledky.

Zákonem příčiny a následku se naše ego očišťuje ode všeho zlého a umožňuje nám vstoupit do nebe.

Dále již v popisu putování duše pokračovat nebudu, pokud by někoho zajímalo více se tímto tématem zabývat, nechť si opatří knihu Maxe Heindela Rosicruciánské křesťanství, ze které bylo citováno. Nebo Tibetskou knihu mrtvých, Dar z nebes J.Swaina, případně ať navštíví mé představení Dar z nebes. Případně si poslechněte mé povídání s autorem knih o životě po životě Raymondem Moodym.

Článek, který jste nyní četli, je součástí připravované knihy niterných rozhovorů se mnou, kterou připravuji s Miladou Karez.

Pokud byste v tyto dny toužili věnovat se Meditaci na přijetí smrti vlastní i druhých, naleznete ji v Tajných rituálech.

Soubor 4 meditací

Mám zájem

Během listopadových večerů zapaluji také svíčku, prosím za cestu světla pro mé drahé. Pro mého tatínka, Milušku Kubíčkovou, Věrušku Ždichyncovou, Milana Friedla, Zdeňka Hajného a další a další do světa milosti, kde se jednou zase setkáme…